Rozhovor uveřejněn v Revolver Revue č. 60 (2005), ptal se Viktor Karlík

Kdy a jak jste se začal zabývat výtvarnou prací?
Poprvé jsem si uvědomil co je grafika v 5. třídě. Dělali jsme linoryt a při vytištění jsem fascinovaně pozoroval změnu stran a barev. Dokonce se i pamatuji, co jsem vyryl a ten pocit přehození a něčeho jiného, než je obyčejná kresba, navíc i pocit námahy, soustředění.Pak jsem zase začal malovat kolem čtrnácti let. Díky mé tetě Marušce a rodině Sklenářů jsem pochopil, že malování je jak normální záležitostí, tak i výjimečnou a důležitou součástí života, neoddělitelně spojenou s hudbou, literaturou.
U nich jsem mohl poznávat všechny druhy literatury, hudby a měl jsem šanci vidět to, co jinde nebylo možné, to mi hodně pomohlo. Pokud jsem měl nějaké problémy s malováním, sestřenice Marie, akademická malířka a restaurátorka, mi hodně poradila.

Zobrazujete „události“ všedního života,máte chuť k tomu něco říct?
Zobrazuji to, co vidím, o čem přemýšlím. To, co se mi líbí i to, co ve mně vzbuzuje někdy úzkost, protože vidím, jak je naše civilizace křehká. Obyčejné věci, zákoutí bez lidí a přitom s lidskou přítomností. Bez lidí je to asi proto, že s lidmi celý den pracuji, a nemám proto potřebu je ještě zobrazovat.

Jaké byly vaše školy a způsoby obživy?
Jsem v podstatě samouk. Nejdůležitější rady a informace jsem získal pouze od grafičky Marie Blabolilové. Teprve nedávno, asi před deseti lety, jsem chodil na večerní kurzy figurální malby na AVU. Informace o grafice jsem získával v literatuře a hlavně studiem různých grafických listů. Živím se jako radiologický laborant, pracuji v nemocnici na radiodiagnostickém oddělení, kde provádím a asistuji při skiagrafických, skiaskopických vyšetřeních a na CT. To je moje živobytí. Samozřejmě – pokud by se naskytla šance uživit se grafikou, šel bych ihned do toho. Ale uvědomuji si, že jen málokdo z grafiků je schopen živit se pouze tím.. Na druhou stranu mi to dává zase velikou svobodu, můžu dělat to, co chci, a nejsem nucen jít do kompromisů. Někdy je to sice únavné, přijít z práce a po povinnostech doma večer začít škrabat až do noci, usínat nad deskou, nebo v polospánku škrabat a škrabat, tvář pokrytou malými odprýsklými šupinkami asfaltu. Nedá se to dělat jinak, noci jsou naštěstí dlouhé… a když začne pršet, je slyšet bubnování kapek na parapetu, poslouchám to, soustředěně pracuji a přeji si, aby to nemělo konce.

Máte ateliér?
Můj ateliér je délka asi čtyř metrů v obývacím pokoji. Mám tam bednu na papíry, vedle složené kartóny na sušení, satinýrku, pod ní různé roztoky a barvy, hadry na vytírání barev a na stole rydla, barvy na tisk. Pod stolem desky se skicami, výtisky. Když tisknu, rodina mě proklíná, že to tady zase smrdí (ve skutečnosti skvělá vůně barev, oleje, syrského asfaltu) a že všude nechávám fleky od barev (zde se ještě jednou mé rodině omlouvám, prostě to jinak nejde, a děkuji za trpělivost a pochopení). Na podlaze se vrší použité papíry, roztrhané noviny, obývacímu pokoji se to zrovna nepodobá. Když pak suším grafiky, tak jsou to zase hromady kartónů uprostřed pokoje, navršené na sobě a zatížené velkou kamennou deskou. A pak se zase suší kartóny po sušení.

Jak vaše grafiky vznikají?
Základní podnět ... to je něco, co mě zaujme cestou, nebo se na to dívám z okna, zahlédnu to při jízdě tramvají, vlakem. Přemýšlím pak nad tím, jak by se to dalo udělat jako grafika. Pak skicy, malé a velké, 1 : 1, no a pak vezmu zinek a pustím se do toho. Vzhledem k nedostatku místa a času si připravuji skicy a škrabu všechno najednou, to samé s leptáním a tiskem, nemůžu si dovolit ten luxus dělat něco jednotlivě. Nejraději mám na tom tu teoretickou fázi, kdy o té grafice přemýšlím, vím, že by to mohlo být dobré a zajímavé, a představuji si, jak bych to asi škrabal, uvažuji o způsobu leptání, tisku – jaký papír, barvu a pak, pokud je to vícebarevné, jaké pořadí barev. To je na tom to nejlepší, je to pak skvělý pocit něco vyškrabat, vyleptat a potom vytáhnout ze satinýrky, a vidět to po dlouhé době zase obráceně, přehozené. A většinou jsem z toho dost ohromený, protože jak to je rozděleno do delšího časového období, tak na to přece jen pozapomenu. Pak to vidím v okamžiku výtisku, skvělý pocit, když se to povede. Někdy se to ale nepovede a to je pěkný kus času a práce ztracený, ale aspoň se snažím udělat to příště lépe.

Co bylo základním podnětem k tomu zabývat se tiskem z hloubky?
Asi to, že pokud se něco na desce zkazí, jde opravit jen malý detail, nikdy to nejde opravit celé. Je to konečný stav, který se dá částečně ovlivnit technicky a pečlivou přípravou. Přesto nikdy žádné dvě grafiky nejsou úplně stejné. Riziko, rozličnost, to je na tom zajímavé.

Zajímají vás i jiné grafické techniky?
Ze začátku jsem se zabýval linorytem, protože byl dostupný a nebyl drahý. Suchá jehla přišla s koupí satinýrky, ale nikdy mě neuspokojila. Sice ty barvy jsou pěkné, je tam ta sametovost, jak všude píšou v knihách o grafice, ale je to hodně namáhavé to vyrýpat a není to nikdy tak uvolněné jako lept. Litografie by byla asi dost zajímavá, ale měl bych možnost zkusit to až na Moravě. Navíc by to chtělo delší čas a ten prostě není. Lept mi přišel jako velká příležitost. Navíc i v detailu vypadá skvěle, je tam ten faktor náhody. Nemám ani dojem, že bych vyčerpal všechny možnosti leptu, a dosud mě nikdy nenudil, nikdy to nebyla rutina.

Kdy a jak jste získal první satinýrku?
Původně to byl ruční mandl, tříválcový, který mi pomohl předělat pan Trojan v roce 1988. Je předělaný tak, že na této satinýrce dosud tisknu bez problémů. Má sice redukci tlaku pod válci, ale zvykl jsem si. Původně jsem uvažoval o širším válci, ale šíře 50 cm se ukázala ideální. Formáty, které dělám, ani nemůžu vyleptat ve větším rozměru a všechny věci se dají rozumně uskladnit, jak desky, tak grafiky.

Sledujete výtvarné dění v zemi?
Ne moc pravidelně, ale snažím se. Jsem dost zklamaný, že se dává velká přednost počítačové grafice, připadá mi přes svoji dokonalost, nebo možná právě pro ni, velice chladná a neživá. Také jsem nepochopil, proč se všechno musí dělat tak veliké. Podle mě se to vůbec nemůže vejít do normálního bytu. A vrtá mi vždy v hlavě, jak si to instalují s těmi dráty, kameny a podobnými věcmi někde v obýváku, nebo jak se to archivuje. Jsem ale spokojený, že se můžu zúčastnit například Grafiky roku, která není podmíněna nějakými kritérii ohledně titulu nebo odborného vzdělání, konfrontace pouze přes to, co udělám, ne přes kus papíru, jakou jsem absolvoval školu. Kvalitou současného umění se jinak moc nezabývám. Dělám si svoje, stěží to stačím. Sleduji těch pár lidí, co mě zaujali už dříve. Pokud někdo zvládá instalovat celé tovární haly, já mu určitě nebudu konkurovat a ani hodnotit jeho výkony.

Naposledy jste v Praze vystavoval v Galerii Litera. Co vám tato výstava dala?
Pro mě bylo velkou poctou mít výstavu u pana Miloslava Navrátila. Malířka Romana Králová mi navrhla, že bych mohl za ním zajít a ukázat mu nějaké své věci, že by ho to mohlo zajímat. Sebral jsem odvahu a zašel. Mlčky si grafiky v deskách prohlédl a řekl, že by to šlo, mám udělat ještě nějaké věci, aby se rozhodl. Žádný dotaz na to, z jaké jsem školy, co mám za titul. To mě velice povzbudilo a byl dohodnut termín na prosinec 2002. Povodeň to ale změnila. Byl jsem ochotný počkat, protože program Galerie Litera byl vždy zajímavý, a tak jsem pracoval usilovně dál. Myslím, že to byla moje nejlepší samostatná výstava, jak výběrem, tak instalací a prostorem. Můj velký dík patří také panu Antonínu Střížkovi, který se zastavil při instalaci a pár věcí dost nemilosrdně vyřadil, něco se přidalo, posunulo a najednou to sedělo. Sám jsem si nebyl zcela jistý, je tam vždy ten osobní vztah k nějaké grafice, se kterou se dřu, a tak mám pocit, že by tam měla být, už jenom kvůli té práci a času a ona zase není tak zajímavá. Je vlastně zajímavá jen tou námahou a je asi také vidět, že to je utahané. Takže děkuji Antonínovi Střížkovi a panu Navrátilovi děkuji za velkou důvěru.

Kdo z oboru byl a je pro vás důležitý?
Marie Blabolilová, grafička a malířka. Jak mi řekla, jsem jejím jediným žákem, což mě zavazuje. Navíc mi hodně pomohla svými technickými radami, když jsem zjistil, že ne vše v knihách odpovídá skutečnosti. Někdy je tam velice zvláštní shoda v námětech. Snažím se tomu vyhýbat, abych nepoužil něco tak, jak to dělá ona. Ale zjistili jsme, že často děláme paralelně stejné náměty, a to své věci nevidíme třeba rok. Asi je to stejným pohledem na svět, na věci okolo. Pak Ladislav Čepelák, Jiří John. To jsou asi stěžejní moderní autoři. A z těch starých mistrů Václav Hollar, Rembrandt. Také mám rád Josefa Sudka, obdivuji ho pro jeho neuvěřitelnou pracovitost, rozsah jeho práce mi připomíná, že bych mohl podávat větší výkon.